Pět nevinných způsobů, jak spisovateli způsobit menší krizi

Na co se zeptat spisovatelů? A co raději vynechat? Ne každá otázka může být na první dobrou nevinná. Zvědavost čtenářů dokáže napáchat škodu. Proto existuje nespočet otázek, kterým je dobré se vyvarovat. Ačkoliv jsou dobře míněné.

Spisovatelé jsou zajímaví tvorové. Buď píšeme, nebo přemýšlíme, co budeme psát. Kolikrát je pro běžného člověka zajímavé, jak dokážeme koukat někam do prázdna nebo sedět u bloku či počítače a sepisovat sáhodlouhé odstavce na první pohled nesourodých písmenek. Proto se nabízí zeptat se nás na něco. Ale pozor! Přestože na těchto otázkách není nic špatného (a hlavu vám za ně neukousneme), přesto existuje několik na první pohled nevinných dotazů, které je lepší si nechat pro sebe. Tohle je pět otázek, kterým se raději vyvarujte:

1) A bude to někdo chtít číst?

Za mě jedna z nejhorších otázek a specialita mojí babičky. Pokud chcete autorovi způsobit menší existenční krizi, pak se na ni klidně zeptejte. Ale pro vaše vlastní blaho to raději nedělejte. Pro většinu spisovatelů je hlavní napsat něco zajímavého a poutavého, co by čtenáře mohlo zaujmout. A pokud to děláme srdcem a baví nás to, je docela pravděpodobné, že si někdo naše výtvory bude chtít přečíst.

O to důležitější je, že nikdo vlastně nemůže dopředu vědět, zda někoho příběh zaujme a přečte si ho. Jak by pak měla znít odpověď? Ano? Nejsme věštci. Ne? Pak nemusíme ani nic psát. Podtrženo sečteno, jde vlastně o úplně zanedbatelnou otázku, která ani jedné straně nic moc neřekne.

2) Proč píšeš zrovna fantasy/detektivky/horory/sci-fi/další žánry?

Tuhle otázku osobně nemám rád. Nelíbí se mi, když mě už několikrát lidé zaškatulkovali a z nějakého důvodu přehlíželi, že tvořím i mimo tohle malé políčko. Myslím si ale, že v tom nejsem sám. Alespoň z rozhovorů s dalšími autory mám pocit, že mnozí z nás při psaní nepřemýšlí nejdříve nad žánrem, ale nad tím, co chtějí vyprávět. Žánr je pak spíše prostředkem než cílem.

Někdy si totiž řekneme, že bychom chtěli psát o tom či onom. Avšak ne každé téma se hodí do všech prostředí. Pokud bych chtěl psát o cti, můžu si vybrat fantasy. Zajímá mě korupce? Tudíž sáhnu po cyberpunkovém sci-fi. Zatoužím prozkoumat lidskou psychiku a emoce? Možná by se hodil thriller nebo drama.

Zkrátka během procesu tvorby nebývá žánr tím nejdůležitějším. Je spíše nálepkou pro čtenáře, aby naše díla snáze našli a dokázali si je zařadit. Někteří z nás nejprve přijdou s tématem a teprve potom hledají prostředí nebo žánr, ve kterém ho nejlépe rozeberou. Málokdy se také stane, že by někdo psal výhradně jeden čistý žánr. Ani knihy nebývají označené pouze jednou škatulkou a často spadají hned do několika.

3) O čem píšeš?

Podobný případ jako otázka číslo dva. Sama o sobě není špatná, ale dokáže autora zavést do nebezpečných vod. Nenaštve tolik a nezpůsobí autorovi psychické potíže. Byť nezapírám, že je toho schopná. V tom lepším případě se tazateli dostane odpovědi. Leč za cenu několika hodin dlouhého popisování, vysvětlování a básnění o tom, o čem příběh je. Nešel by ten čas využít lépe? Ano, dal. Psaním.

Když totiž máme opravdu dobrý příběh a jsme do něj zapálení, dokážeme o něm mluvit od rána do večera, až kolikrát do dalšího rána. Teprve na konci sáhodlouhé rozpravy nám dojde ona strašná realita: místo povídání jsme mohli psát.

V horším případě naváže na první otázku dodatečné "proč tohle, proč tamto, jak toto, na co to…" a seznam pokračuje dál. Nastává ukázkový případ, kdy se do toho zamotá nejen čtenář, ale i sám autor. Akorát následná situace nekončí jen ztraceným časem. Hrozí stav, kdy se ztratí i sám autor a již se nedokáže chytit původní nitky. Ba co víc, zapomene nápady, které ho během tvorby napadly

4) Není to podobné jako Pán prstenů/Duna/Volání Cthulhu/Bloodborne/atd.?

Jednoduchá otázka působící na první dobrou jako lichotka. Přeci jen by mělo autora potěšit, že čtenářovi jeho výtvor něco připomíná. O to víc, pokud se shoduje atmosférou a rozebíranými tématy. Bohužel, opak může být pravdou. Mnozí autoři totiž podobnost neberou jako poctu. Spíš nám dokáže zasadit pořádnou ránu do jater.

Důvod je prostý: inspirace je lidská a dokonce zdravá. Každý autor se něčím inspiruje. Tolkiena inspirovala severská mytologie, Sapkowského slovanská kultura a pohádky, Herberta zase historie smíšená s ekologií a okořeněná náboženstvím. Problém je, že se většinou inspirujeme, abychom vytvořili něco originálního. Něco unikátně našeho. Je v pořádku sejít se v jedné škatulce jménem žánr. Ale příběh musí být náš a měl by překypovat vlastní autorskou jedinečností.

Když přijde řeč na podobnost, může nastat další existenciální (spisovatelská) krize. Začneme se vnímat jako kopírky, které jen převyprávějí cizí příběh v trochu jiném kabátku.

Hrdinové musejí zničit mocný předmět? Aha, to je jen jinak převyprávěný Pán prstenů. Zápasí mezi sebou šlechtické rody? No, tak to může být malinko pozměněná Duna nebo Hra o trůny.

Háček je v tom, že tahle otázka se musí položit správně. Je v pořádku se zeptat na inspiraci. Ale nemělo by dojít k okamžitému přirovnání k již existujícím příběhům. Ignoruje se tak originalita a pod pozlátkem dobrého úmyslu se může skrývat úplně jiný dotaz:

"Nepřevyprávěl jsi tenhle nebo tamten příběh?"

5) Kde ses inspiroval? Kde bereš nápady?

Neil Gaiman jednou vtipně poznamenal, že spisovatelé nemají příliš rádi otázku, odkud berou nápady. Ne proto, že by nechtěli odpovědět, ale často sami netuší, odkud přesně přišly. A někdy si dokonce z tazatele kvůli tomu udělají menší srandu.

Třeba ke mně nejlepší nápady přicházejí potom, co zajdu na půdu, rozhodím kosti a počkám na první blesk. Pak se všude setmí a na dveře mi zaklepe permoník. Tomu musím otevřít. On mě kopne a nabídne mi kousek čokolády, kterou když sním, tak z ničeho nic dostanu nápad. A každý autor má svůj vlastní způsob, jak nápady získává.

Ale teď vážně. Jak říkal Neil Gaiman: my sami kolikrát nevíme, kdy se dostaví nějaká ta múza. Prostě si všímáme věcí kolem sebe o něco víc než ostatní a ptáme se na otázky, které by jen tak někoho nenapadly. A z toho se rodí příběhy.

Místo toho, abychom si myšlenku nechávali jen v hlavě, raději ji svěříme stránkám a vytvoříme něco zajímavého, čtivého a pěkného. Je to vlastně takové bdělé snění, kdy nás něco zaujme a nedá nám to spát. Něco nás napadne, k tomu něco dalšího, k tomu musíme přidat něco, co by to vysvětlovalo, a voilà: příběh je na světě.

Bonusová otázka: Jak jde psaní?

Blbě, děkuji za optání.

Někomu se může zdát, že literární tvorba je jednoduchá. Prostě děj někde začne, nějak se rozvine a nějak skončí. Kdyby to bylo tak snadné. Nejprve musíme něco dostat na stránku. Načež začne přepisování. Jedna věc nedává smysl, další potřebuje dovysvětlit. Najednou odstavec nedává smysl. Následuje informace, která zbytečně brzdí děj.

Všechny tyto procesy přitom provázejí emoce. Tohle je dobré. Ne, vlastně je to špatně. Takhle by to mohlo fungovat. Já jsem génius. Jsem břídil bez talentu. Celý proces psaní od začátku do konce je jedna velká jízda na horské dráze.

Proto se někdy může stát, že jednoduchá otázka vyvolá až překvapivě složitou odpověď. I kdyby šlo jen o jedno dílo, na otázku "Jak to jde?" můžete během jeho vzniku dostat nespočet různorodých odpovědí

To by bylo několik otázek, kterým je lepší se vyvarovat. V obou případech pro dobro tazatele i autora. Zvědavost je silná věc, ale většinou uděláte nejlépe, když si počkáte, až nějaký příběh dojde svého dokončení. Přečíst si ho je v takovém případě lepší než vyzvídat. Ale to neznamená, že se spisovatelů nemůžete zeptat na cokoliv. Jen by nebylo od věci promyslet si, jestli otázka opravdu stojí za to a jaké následky s sebou může nést.

A pokud se na některou z těchto otázek přeci jen zeptáte, mějte připravené argumenty, kterými svého místního psavce uklidníte, nepřivodíte mu psychickou újmu a sebe uchráníte před bolestí hlavy z nekonečné přednášky.