VOŠPácká trilogie: A co bude dál?

Začalo to jako jeden článek. Nic víc než rychlý popis prvních dojmů a měsíců na nové škole. Následoval další po dvou letech. Tou dobou jsem si už připadal jako mazák. Domníval jsem se, že už něco umím. Avšak ani při nejmenším by mě nenapadlo, že z toho vznikne trilogie. Teď, kdy se pomalu blíží konec mého studia na jedné poněkud výjimečné škole – Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Jenže není výjimečná sama o sobě. Její kouzlo se skrývá v její roli na mojí cestě za literárním snem.

Nebudu tu tentokrát vypisovat seznam toho, co mi škola dala. Už jsem tak učinil v druhém článku této "VOŠPácké trilogie". Navíc se toho tolik nezměnilo: získal jsem opět velké množství nových zkušeností. Naskytlo se mnoho nových příležitostí – Gaudeamus, workshopy, návštěvy rádií. Přátele jsem získával i ztrácel; poznával jsem nové lidi a s jejich pomocí i sám sebe. Psaní jsem se věnoval více než kdy dřív. Dokonce v takové míře, že se mi o něm nikdy tolik nesnilo. Rádio? To, co na první pohled nemusí souviset s literární tvorbou, se stalo zdrojem mého růstu.

Spíš bych chtěl reflektovat to, co jsem s pomocí VOŠP sám objevil. Ne lekce v kurikulu, úkoly zadané učiteli nebo vyžadované znalosti. Nýbrž drobnosti, které člověk musí sám nalézt v sobě a pochopit je v tichu, kdy svět mlčí a není poblíž nikdo. Maličkosti, kdy se člověk stává úplným.

Bez obětí nejde růst

Začal bych tím, co mě někdy dělalo radost a jindy doslova štvalo. Víkendové četby jsem vždy tvořil dlouhé. Někdy přesáhly hodinu, jindy se k ní přiblížily. Někteří k mojí práci měli obdiv, jiní mě čas od času měli za blázna.

V čem jsem měl být blázen? Proč obdiv za hotové dílo? Ba co víc: proč jedno nebo druhé? Nepsal jsem ani pro to či ono. Když jsem na školu nastoupil, nedokázal jsem vytvořit cokoliv smysluplného. Měl jsem těžký spisovatelský blok. Nedoufal jsem, že budu psát tak jako kdysi. S takovou láskou k řemeslu, s takovým zápalem pro jednotlivé myšlenky. Plnit stránky slovy plnými vášně i zloby. Ale nechtěl jsem zůstat tam, kde jsem byl. Chtěl jsem se znovu vypracovat a zamilovat se do krásného umění slovotepectví. Jenže čekáním by se nic z toho nestalo.

Proto jsem trávil dny bdělým sněním, kdy jsem se snažil vymyslet nové příběhy. Myšlenky jsem si pečlivě hlídal v hlavě; ty opravdu dobré skončily zapsané v zápisníku, deníku či mobilu. Využíval jsem volných chvil, abych tvořil. Hluboké noční večery se staly mojí pracovní dobou, kdy doma neznělo nic víc než cvakání mechanické klávesnice. Zvuky tak podobné starým psacím strojům. Nedělalo mi problém sedět u počítače do brzkých ranních hodin jen proto, aby vznikly nové povídky.

A jakmile se dostaly na svět, trávil jsem stejnou přehršel času u jejich nahrávání na mikrofon a následném střihu. Zatímco někteří ve tři hodiny ráno spí, já poslouchal poslední úpravy audiopovídek. Ladil jsem detaily, jež bylo ještě potřeba vyšperkovat. U první víkendové četby jsem obětoval dvanáct hodin. U té nejdelší tři dny čistého času. Přičemž nepočítám jejich sepsání.

Proč jsem to všechno dělal? Ztrácel jsem snad čas nebo se snažil někomu něco dokázat? Ne. Pohodlí padlo za oběť růstu. Jako sochař osekává mramor, aby stvořil magnum opus, tak spisovatel musí propsat neskutečné množství stránek, aby se někam posunul a zlepšil se v řemesle. Přesně to jsem učinil i já.

Introverze není neléčitelná nemoc

Tohle možná nemá s psaním nic společného. Přesto jde o něco, co pro mě hodně znamená. Od mala jsem o sobě říkal, že jsem introvert. Než se zapojovat do všedních hovorů, je pro mě milejší otevřít si knížku. Místo chození na pivo bych preferoval věnování se koníčkům v pohodlí domova. Je na tom něco zvláštního: návykovost. Člověk si na uzavřenost zvykne. Dokonce může argumentovat, že se sám cítí lépe. I já tak ještě poměrně nedávno smýšlel.

V jednom je introvertní chování nebezpečné – snadno se s ním ztrácí čas a příležitosti. A to jsem si bohužel uvědomil téměř až na konci. Normálně bych nezmiňoval konkrétní jména či lidi. Avšak tady se to žádá. Stále si vzpomínám, jak jsem si jednou po škole na pivu povídal s Luckou a Terkou, když Terka pronesla pro mě ona památná slova: "Ty jo, Karle, až teď mi přijde, že tě teprve poznávám." Bylo to přesně v ten moment, kdy mi došlo, že být introvert neznamená zůstat uzavřený nebo být pro někoho nezajímavý. Uvědomil jsem si, že jsem žil ve vlastní iluzi toho, že jsem jen outsider, který nemá v kolektivu roli.

Žil jsem v mylné představě méněcennosti a ztratil jsem čas, který jsem mohl prožít s lidmi, již mě nejspíš celou tu dobu brali jako jednoho z nich. Začal jsem se tak víc zapojovat, víc komunikovat a víc se s ostatními bavit. Jednak abych zametl poslední střípky vlastních pochybností, pak abych mohl se všemi ještě nějaké ty společné chvíle prožít.

Proto bych chtěl věnovat následujících pár řádků mým kolegům a přátelům z rádia Vyšší hlas, stejně tak z ostatních oborů: "Díky, že jsem v téhle krátké kapitole mohl být s vámi všemi. Mohl vás nazývat svými přáteli. I když jsem vás všechny nikdy nepoznal tak, jak bych chtěl a jak byste si zasloužili být poznáni, stejně vám musím poděkovat. Znovu díky, že jste součástí téhle kapitoly. Byli jste mi inspirací. Motivovali mě v tom posouvat se dál. Někdy vědomě, jindy bez sebemenšího tušení, jste vyslechli, co jsem měl na srdci – ať skutečně, nebo v skrytu mezi řádky mých příběhů. Doufám, že dokončením studií nic z toho nekončí, a budu se třeba i modlit, ať se příběhy mnohých z nás ještě někdy protnou. Ať vznikne ještě spousta kapitol. Nezáleží na tom, jestli jako parta nebo jednotlivci. Nikdy na vás nezapomenu, neb jsem si vás zapsal nesmazatelným inkoustem do svého příběhu."

Moudrost Delfské věštírny

U vstupu do slavné řecké věštírny stál nápis "Poznej sám sebe", což odkazuje na celé přísloví: "Poznej sebe sama a budeš znáti svět a bohy".

Po těch třech letech se opět znám o něco lépe. Připadám si znovu o pár let starší a moudřejší. Jak v tvorbě, tak v životě. Rozumím světu víc. Všímám si věcí, vůči kterým bych byl kdysi slepý. A přitom věřím, že se to v mých příbězích a povídkách odrazí. Pro spisovatele je totiž doslova nutností, aby poznal, čeho je schopný, a pochopil svět kolem sebe. Proto se říká, že by měl tvořit; měl by číst různorodé žánry. Ne jen jeden.

Na VOŠPce mi bylo velkou ctí účastnit se kurzů, které na první pohled nesouvisely s hlavní myšlenkou školy – tedy s médii. Většinou šlo o lekce, kdy se rozebírala velká díla a profesoři představovali kulturu a různé vědy. Shakespeare, Dante; psychologie či etika; umění a politika. Všechno to byly střípky k tomu, abychom mohli jakožto studenti pochopit svět. Ne jen pro "zprávařinu", ale i pro sebe.

O všem jde psát. O čemkoliv se dá natočit reportáž. Člověk jen musí poznat, jaké je jeho místo na světě a co je kolem něj. Jakákoliv tvorba je dechem života. Autor se jen musí nadechnout a vstřebat příběhy, které se kolem něj odehrávají, porozumět jim a předat je dál.

Konec? Tady cesta nekončí…

A tady vrcholí moje VOŠPácká trilogie. Třetí ročník je téměř v samém závěru. Zbývají jen poslední týdny. Finální zkoušky. Sepíšou se poslední řádky v budově Spálená 14 a Spálená 8. Všichni se rozletíme do světa. Někteří budeme dál studovat, jiní skončíme v práci. Hrstka se uchytí v médiích, jedinci si dál půjdou za svými sny.

Co bude se mnou? Dosáhl jsem konečně svého cíle? Mám se stále kam posouvat? Pravda je taková, že mám před sebou stále ještě dlouhou cestu. Moje odyssea bude ještě dlouhá. Ale přestanu psát? V žádném případě. Psaní je mojí součástí. Nemůžu skončit. Ne teď. Ne zítra. Ne za rok. Ne za padesát let. Jen jedna škola pro mě končí. Bude mi chybět? Záleží, v jakém slova smyslu. Budu na ni v dobrém vzpomínat? Jistěže. Byla neskutečnou kapitolou v mém životě. A proč byla tak skvělou? Protože teď… teprve můžu začít a rozepsat se naplno.